Zaspal jsem, je pondělí a mám hodinový skluz. Nezazvonil mi budík, který mám na mobilu - ten se mi asi v noci vybil, přestože byl na nabíječce. No nic, honem se musím aspoň oholit a vyrazit na cestu do práce. Jdu do koupelny, tahám za šňůrku, která rozsvěcuje světlo. Nic nevidím, jen černo - v koupelně nemáme okno. Asi praskla žárovka. Ale zajímavé je, že ani zářivka nad umyvadlem nesvítí. Otevírám dveře na záchod, kde je malé okýnko, takže se aspoň pár slunečních paprsků dostane dovnitř. Mám elektrický holicí strojek, zvládnu se přece zkulturnit i za šera. Kapesní holič ale dnes také stávkuje.
Aha, už je mi to jasné - někdo nám vyhodil pojistky! Ale jističe jsou v úplně jiné místnosit, kde bydlí au-pair Vanessa, a tam v 7 ráno přece nepůjdu otravovat. Tak, dnes budu v práci se strništěm - snad si toho žádný nadřízený nevšimne. Nebo se oholím až v kanceláři na toaletě, dobrý nápad! Teď si dám aspoň rychlou sprchu. Vysleču se, vlezu do vany, pouštím vodu. Studená, studená, studená, studená... co se děje? Že by někdo náhodou vypnul bojler? To se mi nezdá, vždyť Emma potřebuje horkou vodu z boileru na všechno - topení, mytí, vaření... Začíná mi svítat - to nebudou jen pojistky, aspoň ne na našem patře. Studená voda mě rychle probrala, venku už je naštěstí světlo, přece jen už je červen, tak se obleču, sbalím si holicí strojek do kabele, rozloučím se s mými spícími kráskami a jdu na autobus.
Zastávku máme od domu asi minutu pěšky. Nikdo tam nestojí, což je znamení, že právě nějaký autobus ujel, další jede za deset minut. To je ale přesně doba, za kterou se dá pěšky dojít až na zastávku metra, čehož využívám a jdu do kopce - směr Southgate. Cestou vidím víc a víc lidí jdoucích pěšky stejným směrem. Žádné busy, když už nějaký, tak s nápisem "Not in Service" (mimo službu) nebo "Replacement" (náhradní doprava) na čele. To je normální, asi nějaká stávku dopravců. Ještě, že jsem na té zastávce nečekal :)
U vstupu do metra to dnes vypadá jako u včelího úlu. Lidé se hrnou dovnitř a ven, téměř klasické pondělí. Jenom jich tu všude stojí nějak podezřele moc. V sobotu mi vypršla měsíční předplacená Oyster karta na jízdu metrem a autobusy, tak jdu automaticky přímo k automatu a chci si službu obnovit. Někdy se může stát, že automat nefungue, ale že by byl uplně vypnutý? Ze zdi na mě tupě zírá od automatu černá obrazovka. To stejné u vedlejší mašiny - vlevo i vpravo. Hmm, jak se teď dostanu do práce? Aha proto, tolik rozčílených lidí - taky si nemůžou zaplatit lístek do metra? Ale proč nikdo neprochází skrz turnikety dolů ke vlakům? Zaměstnanci metra, v modrých oblecích, s bílými visačkami na klopách, kmitají zleva doprava, lidé je zastavují a dožadují se informací. Jsem zmaten, z jejich vzrušených hlasů jen pozoruji, že je něco špatně - stanice je bez proudu, vlaky mají asi zpoždění, nefunguje signalizace, čeká se na náhradní autobusovou dopravu.
Někdo do mě zezadu prudce vrazil, naštěstí mi dav nedovolil upadnout, jen za sebou slyším zamručení: "Sorry". Otáčím se a vidím obrovský karton kvapně přilepený lepicí páskou k dřevěné konstrukci. Na něm tlustou fixou načmárané instrukce, že náhradní autobusy R75 a R76 kopírující trasu linky Piccadilly budou přistaveny na zastávce A a B. Metro prostě nejede. Hmm, co už, to není poprvé, co tato linka vypověděla službu. Z londýnských jedenácti tras jsou jen tři státní - a ty jsou asi právě proto nejvíc poruchové. Piccadilly bohužel patří mezi ně. Vlaky jsou z roku 1973, signalizace je ještě starší a koleje pamatují snad i původní parní lokomotivy. Jdu, teda vlastně spíš "nechám se tlačit davem", k zastávce B, kde bude přistaven autobus směrem do centra. Lidí už je všude habakuk, někteří se snaží někam dovolat mobilem, druzí datlují SMSky. To mi připomíná, že bych taky mohl napsat šéfovi zprávu, ať na mě zbytečně nečeká. Pracovní mobil je vybitý, naštěstí mám u sebe ještě starý dobrý přístroj Nokia s českou SIM kartou, kterému zbývá trocha šťávy v baterii. Zatímco píšu zprávu, přijedou a odjedou tři autobusy R76 plné lidí, všichni rozespalí a viditelně podráždění - no jo, pondělí. Ale já si nenechám zkazit náladu, práce neuteče, důležitý meeting máme až ve 4 odpoledne, to v klidu stíhám. Navíc jsem busem ještě do centra nejel - trvá to asi 2 hodiny, ale narozdíl od metra se člověk nenudí - může se alespoň dívat z okna ven a sledovat měnící se městskou zástavbu, architekturu, lidi různých národností, prostě všemožné lidské hemžení.
Konečně přijel nepřeplněný autobus, do kterého se jakž-takž nacpu, notně mi pomáhá dav stojící za mnou :) Zprávu šéfovi jsem úspěšně dopsal, při odeslání mne ale nemile překvapí varování, že zprávu nelze odeslat. "Ach jo", pomyslím si, "zrovna když člověk jednou za rok ten český mobil potřebuje, tak to nefunguje!" Ne že by to tak nebylo se vším, nakonec to asi znáte sami.
Náhradní linka se líně sune přecpanými ulicemi. Do oběda asi do práce přijet nestihnu. Všude v ulicích je dnes zmatek na každé druhé křižovatce stojíme několik minut, semafory jsou mrtvé. Ted projíždíme další z nich a jde to vcelku plynule - jak se blížíme k centru, přibývá dopravních policistů, řídicích provoz. Bez nich by to tady asi vypadalo jak v Indii (můj indický kolega mi nedávno říkal, že u nich existuje jediné pravidlo silničního provozu - když na silnici potkáš jiné vozidlo, zařaď se do leva). Lidé v autobuse jsou nervózní, podráždění, většina z nich neustále vytahuje mobilní telefony, píšou zprávy, snaží se někam volat, ale bezvýsledně. Vypadá to, že se též nemůžou s nikým spojit. Znovu zkontroluji svůj mobil a až teď si všímám, že není k dispozici žádný telefonní signál - vysílače nepracují. To nebude jen lokální výpadek proudu, to bude něco většího.
Projíždíme čtvrtí Higbury, to už je jen míli od centra Londýna. Vůbec netuším, kde přesně se nacházíme, jen odhaduji podle dopravního značení. Je skoro 11 hodin dopoledne, mám už víc než dvouhodinový skluz a nikdo z práce neví, co se mnou je, měl bych urychleně dát někomu vědět, ať z toho nemám nepříjemnosti. Ulice se začínají plnit policisty. Klasičtí pěší bobíci, silniční hlídky v autech i pořádkové jednotky na koních. Teď dokonce předjel náš autobus pár strážníků v reflexních vestách na kolech. Jak mi to přišlo směšné, tak mě rychle i smích přešel, protože zastavují náš autobus a velí všem lidem, aby si vystoupili. Řidič blízko-východního původu se jim něco snaží vysvětlit a vzrušeně u toho gestikuluje, ale marně. Cesta autobusu tady končí. Několik lidí se policistů ptá co se děje a proč nefungují mobilní telefony, z jejich rozhovoru jen útržkovitě zaslechnu, že centrum města je díky výpadku paralyzované, doprava tam kolabuje a záložní generátory pro mobilní vysílače běží od rána a už nezvládají vyrábět dostatek elektřiny. Pokud se prý nutně potřebujeme dostat do centra, tak jedině na kole nebo pěšky.
Ještě jsem nesnídal, tak si jdu do nejbližšího obchůdku koupit něco na jídlo. Sýrová bageta vypadá lákavě, jen se na ní díky rostoucí teplotě trochu zkondenzovala voda, ale nic lepšího tu momentálně není, všechno už je od rána vykoupeno a zásobování asi jen tak rychle nepřijede. Když Turek u pokladny vidí, že vytahuji platební kartu, jenom smutně ukáže prstem na cedulku visící na vedlejším pultu - "Cash only" - nákup jen za hotové. Platební terminály nefungují. Hledám po kapsách poslední drobné a pár liber naštěstí mám, není to úplně přesně požadovaná suma, ale podaří se mi majitele obchůdku přemluvit k slevě - vzhledem k nuzné kvalitě mé budoucí snídaně.
Tak si dnes udělám kromě pěkného výletu autobusem ještě hezkou vycházku. Automaticky vytahuji z kapsy mobil s GPS navigací, abych se zorientoval, ale v tu chvíli mi dochází, že ten je přece od rána vybitý. Jsem ztracen, vůbec netuším, kterým směrem se vydat. Hledám nejbližší autobusovou zastávku, na kterých většinou bývají mapy okolí. Nikde nic, vzdávám to a mávnu si na taxík - ten mě ale odmítá s tím, že do centra se teď nedostane. Aspoň se ptám řidiče, kterým směrem je to nejrychlejší na Leicester Square a on mi ochotně radí. Ale kdybych prý chtěl vzít domů - směrem z centra - dá mi slevu :) Tak teď ho zase odmítám já s tím, že potřebuji do práce. Procházím neznámými ulicemi plnými lidí, všude je spousta zmatku a shonu, ale i přesto si někteří Angličani nenechají zkazit svoji klidnou chvilku na ranní čaj a vychutnávají si ho v postranních uličkách, u kulatých stolečků před prosklenými výlohami kaváren. Ve vzduchu už je cítit letní dusno, v některých ulicích mají lípy nasazeno na květ a já po hodinové chůzi cítím, jak mě na zádech chladí zpocená košile. Konečně trocha pohybu a tepla, celý rok sedím na prdeli v kanceláři ve 20°C, tak si to alespoň teď vynahradím.
Architektura domů se mírně mění - míjím čím dál starší cihlové budovy se zdobenými štíty, to je dobré znamení - blížím se k centru. Každým okamžikem musím spatřit nějakou známou budovu, to přece není možné, že bych šel už přes hodinu a ještě nenarazil na Old Street nebo Holborn!?! Začínám si vyčítat, že jsem se dávno někoho nezeptal, jestli jdu správně, ale to jsem celý já - strašně rád v Londýně bloudím, protože jen tak člověk snadno objeví nová, dosud nepoznaná zákoutí tohoto města. Navíc po pár stech metrech člověk vždycky narazí na nějakou zastávku metra, takže je pak už snadné se zorientovat. No, dnes to bohužel neplatí.
Někde v dáli slyším bít kostelní hodiny, mlátí o sto-šest, vůbec bych podle nich nepoznal, jaký je čas. Jdu teď z prudkého kopce dolů a přede mnou se najednou otevírá pohled na řeku. Vpravo vidím špičaté pilíře Millenium Bridge. Aha, tak to jsem šel uplně špatně. Vlastně ne tak uplně, jen jsem si trochu zašel, když teď půjdu proti proudu, nemůžu se ztratit.
Procházím severním nábřežím Temže, už mám za zády Blackfriars bridge, vlevo za řekou se vynořuje kolo London Eye. Jenom místo obvyklého pomalého krouživého pohybu dnes stojí. Snad tam nahoře v těch skleněných kabinkách nejsou nějací chudáci uvěznění, to bych jim v dnešním teplém počasí vůbec nepřál. Tuto část města už znám, teď už projdu přes Strand na Covent Garden a jsem v práci. Bohužel, není to tak snadné, jak jsem si naivně myslel. Třída Strand je přecpaná červenými autobusy, na chodníku se nedá hnout, vypadá to, že si dnes všichni obyvatelé Londýna vyšli na procházku centrem města. Prodírám se davy lidí a jedním uchem se snažím porozumět pokynům policistů řídících všechen ten babylonský zmatek okolo. Jestli tomu dobře rozumím, měli by se všichni snažit dostat mimo centrum města, nehrozí ale žádné nebezpečí, jen to prostě dnes z důvodu výpadku proudu bude všechno zpomalené. Tak si díky tomu chaosu dnes aspoň prodloužíme život :)
Konečně jsem se dostal k budově naší firmy. Automatické otáčecí dveře nefungují, tak musím jít vedlejším vchodem, kde je na dveřích klika. Na recepci je mi oznámeno, že výtahy nejsou v provozu, což mi nevadí - stejně normálně používám boční schodiště, třetí patro není zas tak vysoko. Dveře ke schodišti jsou dokořán - čipová karta by je dnes asi neotevřala - a drží je u zdi dřevěný klínek. Na třetím patře si ještě odskočím na záchody (po dopoledni ve městě je to nezbytné), ale s hrůzou zjišťuji, že jsou též mimo provoz - holt splachování na fotobuňku, bezdotekové kohoutky a horkovzdušný fén na vysoušení rukou mají dnes také dovolenou. Nikdo se dnes ani nevy.... :)
Vstupuji do kanceláře, všechny monitory jsou černé, všude je neobvyklý klid - klimatizace nefunguje. Mávají na mě kolegové z infrastructure týmu. Jdu za nimi a dozvídám se, že byl právě vyhlášen den volna - výpadek proudu zasáhl celou severní část Londýna a zatím nebyla lokalizována příčina, tím pádem není možné určit, kdy dojde k nápravě. Hurá, tak kvůli tomuhle jsem sem musel jet půl dne :) Jestli se do zítřka nepodaří závadu odstranit, musíme i tak ráno přijít do práce a vyčkat na rozhodnutí nejvyšších - jestli nám dají volno, nebo ne.
Teď už sedím doma, z centra města jsem se celkem rychle dostal domů taxíkem, ale kdy bude elektro-závada opravená, to nikdo netuší. Naštěstí naše nejsevernější část Londýna byla energetiky večer přepojena na větev z oblasti Midlands, tak můžu napsat aspoň tento blog a podělit se s Vámi o dnešní zajímavý zážitek. Pro ty kdo by této příhodě nevěřili přikládám na konci článku i fotku večerního Londýna, starou několik minut.
 |
| Pohled na city a budovy ve Westminsteru dnes okolo 22:20 |
Tak a teď nám jak na potvoru v celém domě opět zhasly světla! Zase se s tou elektřinou něco děje! Baterie v notebooku mi ukazuje, že ho snad ještě pár minut udrží v provozu, snad se mi p
