Dnes začneme trochu netradičně. Již pravidelně se nám schází v redakci velké množství korespondence od našich laskavých čtenářů, takže jsme namátkou vybrali jedno psaní, které by mohlo zajímat i vás, pozorné čitatele. V obálce od pana Jaromíra Š. z Prahy-Hájí-Belí je psáno:
Tak jsem si zase po dlouhé době přečetl blog a ačkoliv jsem zatím nenašel paraolympijské ořechy, tak jsem se rozplakal smíchem i z nostalgie nad olympijským článkem:-)))
Pozdravuj Lenku!!!
Takže, panu Jaromíru děkujeme za krásné psaní a hned teď napravujeme naši chybu a přidáváme jeden ořech přímo z místa para-olympijského dění. A Lenku taky pozdravujeme.
V pátek 7. září, LP2012, poštěstilo se mně i mé snoubence, toho času v požehnaném stavu, zúčastnit se sportovního divočení v srdci olympijské vesnice v Londýně - v atletickém svatostánku. Pravda, není to olympijáda, ale jen paralympijské dozvuky, nám to však nevadí, naopak, rádi svým potleskem podpoříme ty, kteří to mnohem více potřebují.
Setkali jsme se s Lenkou v 18:00 až v olympijské vesnici, před atletickým stadionem. Jela dřív, neb byly očekávány velké fronty - poprvé v historii paralympijských her byly všechny lístky vyprodány. Mně se podařilo z práce prchnout také brzy, takže jsme vše krásně stíhali a dokonce jsme si dali ještě před vstupem na stadion luxusní večeři - párek v rohlíku a pivo :) Nevím jestli jsme to psali v článku olympijském, ale určitě stojí za zmínku chování pořadatelů a vesměs všech co měli něco s organizací para/olympiády společné - jsou to usměvaví a stále veselí lidé (a nebo to dobře hrají). Takže aniž byste se někoho na něco museli dotazovat, neustále vám všichni ukazují směr, kudy jít, připomínají vám, ať si dnešní večer dobře užijete, radí komu fandit (Support team GB!!!) a hlavně děkují, že jste si dnes udělali čas a přišli na tuto událost. Prostě, jak se člověk blíží k Stratfordu, cítí ve vzduchu vzrušující a zároveň laskavou atmosféru.
Okolo stadionu je vysázeno plno zeleně a spousta lučních květin.
Tááákže jsme se toho vlahého zářijového večera v klidu dostali na stadion (samozřejmostí jsou bezpečnostní kontroly - jako na letišti), posadili jsme se na naše místa a v 19:00 to vypuklo. Shlédli jsme malé bezvýznamné slavnostní zahájení, ale abych to nezdržoval, přejděme už honem k tomu nejdůležitějšímu - rozmnožovacímu cyklu žížaly obecné. Žížaly jsou hermafrodité s přímým vývojem. Mají dva páry varlat umístěné v 10. a 11. tělním článku a jeden párový vaječník ve 13. článku, který ústí na povrch ve 14. článku. Páří se většinou za teplých letních nocí na zemském povrchu, ne ne ne ne ne! To jsem se spletl, omlouvám se, to je zase jiný článek! Přejděme tedy teď už ale opravdu k tomu nejdůležitějšímu - samotnému sportování.
Tááááááák veliký, že se mě sem ani celý nedá :)
Úvodní disciplínu jsem popsal našemu čtenáři Jaromírovi Š. asi takto:
Hned v první disciplíně, kterou jsme viděli - hod diskem - přehodil na první pokus náš borec František Serbus světový rekord výkonem 20,64m. Má skvělý házecí styl, nejdřív jsme mysleli, že tam někdo tancuje na vozíčku disco - a hle - on to reprezentant v hodu discem :D Jaké však bylo naše zklamání, když Františka posléze čtyři jiní olympionici překonali (vítězný hod tuším přes 49 metrů). Protože měli nohy a vzali to s rozběhem!!! A to není fér - nějak se ta vzdálenost přepočítává na body, podle toho, co máš a co nemáš, no.... takže to dopadlo tak jak to dopadlo - František skončil celkově pátý.
Franta!
Hází ... !
Hodně se ten večer jezdilo na vozíčcích - ale ne obyčejných - spíš takový upravených s jedním kolem vepředu navíc, takže to celkově i s jezdcem vypadalo jako formule z nějakého sci-fi filmu. Závodníci na nich frčeli hodně rychle a taky přesně, každý se nepochopitelně držel ve své už tak úzké dráze. Na dvoukilometrové trase dokonce získal třetí místo mexický jednoruký jezdec.
Borci za mohutného potlesku objíždějí stadion
Cílová rovinka
Taky se dost běhalo, zajímavá byla disciplína v běhu na 5000m - běh pro nevidomé, kde se soutěžilo ve dvojicích - každý nevidomý běžec měl vedle sebe svého průvodce, který celou trasu běžel s ním. U některých dvojic bylo krásně vidět, jak jsou sehrané - od začátku až do konce závodu běželi jako jedno tělo, jedna duše - nohy i ruce jim kmitaly, dopadaly na zem a odrážely se ve stejném rytmu. Maličké faux-paus se stalo v cíli tohoto závodu, kdy se jeden z průvodců samou radostí, že doběhli pro bronz, oddělil za cílovoou čarou od svého závodníka, a ten, zmaten a dezorientován, narazil v plné rychlosti do odpočívajícího závodníka před sebou. Chudák, bylo nám ho líto, ale brzo se vzpamatoval a spolu s ostatními oslavoval svoje velké vítězství... :)
5km - nevidomí
Hojně se i předávaly medaile, přece jenom to byl předposlední večer před zakončením paralympiády, takže to finišovalo.
Zajímavý byl i běh žen na 100m, kterého se zúčastnila i 15ti letá běžkyně z pražského Jedličkova ústavu - Anna Luxová - která obsadila 6. místo. Ještě v jedné disciplíně jsme měli zástupce z České republiky - v hodu diskem pro méně pohybově postižené - Dušana Grézla, který se ovšem před svým výkonem jen představil do kamery, rozcvičil se a pak z nám neznámých důvodů vůbec nenastoupil :D Tak jsme čekali marně. Nevadí, ostatní disciplíny to zachránily a atmosféra na zcela zaplněném stadionu předčila ten večer naše očekávání. Zkrátka, vítězství lidské vůle nad tělem.
Oheň ještě hoří, chybí už jenom špekáčky
Dojatí soutěžící přebírali ten večer těžké medaile z drahých kovů a u každé hymny povstal celý stadion (80 000 diváků). A když zrovna vyhrál zlatou někdo z týmu GB, zněl stadionem z tisíců hrdel britský chorál:
"Bože, chraň naši milostivou královnu,
Ať žije naše vznešená královna,
Obdař ji vítězstvím,
Šťastným a slavným,
Dlouhým panováním nám;
Bože, chraň Královnu!"
A my sme si v duchu zpívali: "Kde domov můj?" :)
Vyhlídková věž Orbit vedle stadionu - tak tam jsme taky nebyli :)
V pondělí 10. září mě pak v práci čekalo překvapení - pod okny naší kanceláře se konal slavnostní průvod olympijských a paralympijských sportovců:
Tak dobrou noc - a někdy zase na paralympiádě na shledanou!
Už tradičně jezdíme na dovolenou na Jižní Moravu. Je to klidný kraj osázený vinohradem, mlékem a strdím oplývající, překypující srdečnými lidmi vyznávajícími svérázný folklor. Obsluha mírná, ceny rychlé - doporučujeme :) Lenka dosáhla v den odletu 34. týden těhotenství, takže dovolená byla na poslední chvíli nejistá - vsadili jsme všecko na jednu kartu. Ale protože její břicho se cítilo skvěle a také midwife potvrdila její dobrý zdravotní stav, předložili jsme 19. srpna překvapenému personálu na letišti Stansted zdravotní potvrzení pro let a v 8:30 ráno jsme se vznesli směr jiho-východ. Nutno dodat, že s námi letěl i kufr Jaromíra Školy v odlehčené cestovní verzi.
Kufr značky Tesco, který procestoval půl Evropy
a teď se zapomenut a odlehčen vrací zpět svému majiteli :)
Poté, co jsme na brněnském letišti o dvě hodiny později vystoupili z letadla, nastala fáze aklimatizace. Rozdíl 15ti stupňů Celsia mezi Londýnem (20°) a Brnem (35°) jsme vůbec nečekali. No jo, dovolená na jihu :) Nasedli jsme do příjemně vyhřáté limuzíny, která už na nás čekala na parkovišti, převlékli jsme se do letního a Lenčina mamka nás odvezla do oázy klidu a míru - Ratíškovic. Tak začal náš týdenní kolotoč návštěv, besedování, procházení se, schovávání se před sluncem a doplňování tekutin.
A proč jsme vlastně přiletěli? No přece abysme po dlouhé době (Lenka po měsíci, já po osmi) obejmuli naše drahé rodiny, přátele a známé. Abysme zašli na svatbu Petrovi Kotáskovi a nyní už jeho ženě Zdeňce a také abysme oslavili diamantovou svatbu našich stařečkú Janka a Milky Příkaských.
Takže v neděli jsme se setkali s nejbližšími rodinami, poseděli, povykládali a zavzpomínali. Večer došli k Foltýnom aj hrobař Vaca s rodinů a děda Šebesta, později se stavila aj Anička s malým Danielem, tak sme sa hráli s dřevenýma kostkama a koštovali víno :)
Odpočinek v parném letním dni
V pondělí ráno jsme posnídali makový koláč a štrúdl, mňam :) a večer jsme se sešli u Mokrých na besedu s Lenkou a Adamem Bardúnovýma. Adam musel bohužel brzo odejít - ještě ho čekala jedna štace s florbalistama u Dalka, ale zbytek osazenstva se neohroženě vydal do temného lesa, vyzbrojen jen lucernou a baterkama - ve složení Lenka F., Lenka B. Šimon, Bětka, Michal, Kristýna a Jirka. Došli jsme až k járku, kde překvapivě nebyla ani kapka vody, zavzpomínali jsme na padlé parašutisty u pomníčku, vyslechli jsme srdceryvný příběh z první světové války v podání mistra vypravěče Michala Příkaského (6 let) a vydali se na cestu zpět. Protože Ríša naléval plno dobrých vzorků a protože jsme si na alkohol v Anglii už dávno odvykli, nepamatuji si kdy jsme se rozešli a jak jsem se dostal domů :)
Lenka a Kristy a oskoruška
Na úterní dopoledne jsme měli naplánováno vaření pěr u mistryně kuchařky Emilie Příkaské. Lenka eště jela cosi nakupovat s mamkou do Vracova, ale úderem desáté hodiny ranní bylo zaděláno na těsto a kvasnice se množily v hrnku s mlékem. Tento kulinářský kurz jsme si s Lenkou speciálně vyžádali, protože neumíme vytvořit správnou konzistenci kynutého těsta a neorientujeme se v mírách jako je "hrsť múky", "na špičku soli" a "na prst oleja". Abysme správný pracovní postup zachovali i pro pozdější generace, byl proces výroby pěr zaznamenán na digitální médium a zpřístupněn široké laické veřejnosti:
A ještě pár fotek:
Taktická porada před vařením pěr
Little pěra
Polévka je grunt!
Večer přijeli František a Kamila z Mikulova a dovezl svůj vynikající domácí sýr a víno, takže jsme zasedli u Foltýnů na terase a degustovali.
Kováříkova oskoruša
Ve středu ráno Foltýni odjeli zpět do Mikulova a zanechali nám jako bonus Radovana a Bohdana, tak jsme je vzali odpoledne na procházku do lesa a zakotvili jsme u hasičárny (kde právě vyjížděli hasiči k hašení požáru) v bazéně u Kováříků. Večer jsme se s Dankou a Ríšou vydali na "tour de beer" až do okresního města Hodonína, kde nás bratr Tomáš a jeho žena Lenka uhostili vynikajícími lívanečky, aby nás vzápětí vzali do příjemného areálu hospůdky na tenisových kurtech, obklopeného krásnými vzrostlými stromy, kde jsme se všichni společně oddávali filtrování lahodného rezavého moku zvaného pivo. Země česká budiž velebena za tento tekutý božidárek :) Protože se v Hodoníně sedělo moc dobře, tak nás ujel autobus - ale naštěstí existují i taxislužby, tak jsme jednu na náměstí využili a nechali se dopravit domů. Po cestě dúbravským lesem ale události nabraly nečekaný spád - ozval se nám náš kamarád a nastávající ženich Koťa Petásek, který potřeboval okoštovat víno ve sklepě a poradit, co naflaškovat na jeho sobotní svatbu. Taková pomoc se samozřejmě neodmítá, takže nás pan taxikář vyhodil naproti jeho sklépka a středeční večer opět zahrál všemožnými krásnými barvami, chutěmi a vůněmi jiskrného moravského vína.
Klouzací dráha
Pár kapek vody a kolik srandy...
Ve čtvrek ráno mě čekalo hlídání Mokrých a Příkaských dětí, Lenka navštívila pana zubaře Hallu a společně s klukama Folýnama jsme se přes oběd vypravili na výpravu do lesa. Suma sumárum 6 dětí + jedna puberťačka ₊ jedno mimi v břiše + já a Lenka = rovných 10 lidských bytostí. To už byla opravdu silná sestava, takže jsme se uprostřed hlubokého lesa nemuseli bát, že kdyby nás potkal medvěd, upír nebo tyranosaurus rex, stane se nám něco nepříjemného. Jediný, kdo nás celou cestu otravoval, byli mrňaví mravenci, kteří se ustavičně zakusovali do prstů nebohých cestovatelů (šli jsme bosí, abysme si víc užili kontakt s přírodou :). Všechno jsme ale ve zdraví přežili a přinesli z lesa plné kapsy žaludů, kytičkek, listů a chrobáků hovniválů. Navečer jsme otravovali čejdu Staňu, jestli by nám půjčil lodičky - a on nejenom že nám půjčil lodičky, ale také nám je přivezl na Jezérko a zpátky zase i odvezl. Tak jsme s děckama pojezdili po vodě, zkoušeli hloubku, plašili žaby a sledovali krásné lekníny. Po náročném sportovně-turistickém dni jsme s Lenkou večer zasedli do hospody Na Zelnicách, kde už na nás čekala Ratiškovská Dolina a tak jsme se po dlouhé době zase mohli všichni vidět a poklábosit.
Přistěhovalec z jihu - exotický druh - Křižák pruhovaný
V pátek ráno Lenka opět navštívila zubaře, protože ji má rád a má pro ni vždy volný termín a já jsem seděl s dědou Příkaským u počítače a hráli jsme si s textovým editorem - děda píše paměti, teda vlastně už je má napsané, teď je reviduje a doplňuje. Odpoledne jsme jeli ke Koťovi do sklepa naflaškovat víno a popsat to. Poté už jsme měli domluvenou besedu s Jitkou a Lukášem u Kováříků u lesa, kde s námi v jejich krásné zelené zahradě poseděli i tetička a čejda.
A v sobotu v půl deváté ráno se na farním centru scházela rodina ženicha Petra Kotáska, aby se po klasické svatební snídani (štamprla slivovice, párek a chleba) vypravila do Domanína, kde už netrpělivě čekala jeho nastávající žena Zdeňka. V domanínském kostele si slavnostně řekli své "ano", pofotili jsme se a celá grupa se vydala zpět, směr Ratíškovice, aby zakotvila ve vyhlášené restauraci U Letochů ve Vacenovicích. Svatba to byla povedená, Lenka se najedla svíčkové, švédského stolu a zákůsků, já jsem okoštoval všechny možné i nemožné vzorky vína, zatančili jsme si s nevěstou i ženichem, stařenkou i maminkou, rodina z Domanína zpívala, rodina z Vacenovic pila. Na svatbě se sešly čtyři těhotné ženy, takže Lenka měla o témata k hovoru vystaráno :) Když už jsme byli přesedění a přetancovaní, vydali jsme se na procházku po Vacenovicích - a ejhle - ozvala se nám Eva, jestli nechceme přijít na besedu, tak jsme si dali na dvě hodiny přestávku a navštívili rodinu Kremlovu v jejich novém domečku. Ze svatebního veselí jsme se ztratili kolem jedenácté hodiny večerní, abysme načerpali trochu sil na další náročný den.
Těhule, tož na zdraví!
Nevěsta, ženich a stařka Belková
A další svatební den začal onu slavnou neděli 26. srpna 2012. Přesně před šedesáti lety si totiž svoje "ano" řekli manželé Emilie a Jan Příkaští - babička a děda - a dnes těch společný 60 slaví. Ráno se celá širá rodina sešla v ratiškovském kostele, kde byla panem farářem Čekalem sloužena mše svatá, babička a děda seděli na čestném místě v první lavici a na konci mše přede všemi obnovili svůj manželský slib a také znovu dali novomanželský polibek - to byla nejkouzelnější chvíle celého dne! :) Poté jsme se hromadně přesunuli Na Zelnice, kde už nás čekal vynikající oběd s neméně vynikajicím pivem a po tomto příjemném občerstvení jsme se potřetí a naposled přesunuli, a to do domu na Hasičskou ulici č.p. 672, kde nám mamka Jana, babička a děda nachystali příjemné posezení v kruhu rodinném. Tady jsme babi a dědovi předali dárečky a strávili příjemné pozdně-letní odpoledne všichni pohromadě. Na dvoře na trávníku se odehrálo několik fotbalových utkání, dokonce byl otevřen obchod "se vším možným" a komu to všechno nestačilo, mohl navštívit dědův ZOO koutek vzadu v zahrádce a pochovat si slepice :)
Večer jsme ještě s Lenkou, její mamkou a Kremlovýma navštivili dědu Šebestu, pokoštovali jeho vzorky ve sklepě, poseděli na zahrádce a kochali se vlahým letním večerem. Nálada už byla taková krasosmutnící - rozloučková, protože se blížilo úterý - datum našeho odletu.
Pondělní dopoledne jsme věnovali tomu, co jsme nestihli za předcházejích sedm dní - jeli jsme se projet do vinohradu, pozdravit Ryzlink rýnský, Ryzlink vlašský a 6 stromů meruněk. Naposledy jsme si nakoupili pečivo z ratiškovské pekárny, posbírali si pár jablek a pozdravili oskoruše na zahrádce. Večer se ještě stavila na plk Jana Rybka, tak jsme poseděli a probrali folklorní situaci a budoucnost obce Ratíškovice :) Dojeli i Kremlovi s Viktorkou a bylo mi popřáno k posledním narozeninám začínajícím číslovkou 2 :-P
Rozloučení s vinohradem
Viki má ráda čokoládu :)
Nemám rád loučení - a přesně v tomto duchu se neslo i úterní dopoledne. Navštívit všechny babičky a děděčky, známé a příbuzné. Odpoledne na oběd do restaurace Na Mlýně, kde nás příjemně překvapili dobrým pivem, vodou z kohoutku zdarma a labužnickým smažákem, jaký jsme už 100 let nejedli. Ještě honem poslat balík s fusakem, plenkama a zavinovačkú (nevešlo se do kufru) a pak tradá do Brna. Taxi služby se ujal švagr Riccardo a na letišti nás čekalo překvapení v podobě delegace rodiny Příkaských-Gonzalez z Brna, kteří se s námi ještě přijeli rozloučit.
Brno Airport
Tož taková byla naše letošní dovolená - kdo jste ještě na Jižní Moravě nebyli, přijeďte - vřele doporučujeme :)
