Bláznivá rodinná kronika: I já du, i já du, cvičit na paralympiádu!

Dnes začneme trochu netradičně. Již pravidelně se nám schází v redakci velké množství korespondence od našich laskavých čtenářů, takže jsme namátkou vybrali jedno psaní, které by mohlo zajímat i vás, pozorné čitatele. V obálce od pana Jaromíra Š. z Prahy-Hájí-Belí je psáno:

Tak jsem si zase po dlouhé době přečetl blog a ačkoliv jsem zatím nenašel paraolympijské ořechy, tak jsem se rozplakal smíchem i z nostalgie nad olympijským článkem:-)))

Pozdravuj Lenku!!!

Takže, panu Jaromíru děkujeme za krásné psaní a hned teď napravujeme naši chybu a přidáváme jeden ořech přímo z místa para-olympijského dění. A Lenku taky pozdravujeme.

V pátek 7. září, LP2012, poštěstilo se mně i mé snoubence, toho času v požehnaném stavu, zúčastnit se sportovního divočení v srdci olympijské vesnice v Londýně - v atletickém svatostánku. Pravda, není to olympijáda, ale jen paralympijské dozvuky, nám to však nevadí, naopak, rádi svým potleskem podpoříme ty, kteří to mnohem více potřebují.
Setkali jsme se s Lenkou v 18:00 až v olympijské vesnici, před atletickým stadionem. Jela dřív, neb byly očekávány velké fronty - poprvé v historii paralympijských her byly všechny lístky vyprodány. Mně se podařilo z práce prchnout také brzy, takže jsme vše krásně stíhali a dokonce jsme si dali ještě před vstupem na stadion luxusní večeři - párek v rohlíku a pivo :) Nevím jestli jsme to psali v článku olympijském, ale určitě stojí za zmínku chování pořadatelů a vesměs všech co měli něco s organizací para/olympiády společné - jsou to usměvaví a stále veselí lidé (a nebo to dobře hrají). Takže aniž byste se někoho na něco museli dotazovat, neustále vám všichni ukazují směr, kudy jít, připomínají vám, ať si dnešní večer dobře užijete, radí komu fandit (Support team GB!!!) a hlavně děkují, že jste si dnes udělali čas a přišli na tuto událost. Prostě, jak se člověk blíží k Stratfordu, cítí ve vzduchu vzrušující a zároveň laskavou atmosféru.

Okolo stadionu je vysázeno plno zeleně a spousta lučních květin.

Tááákže jsme se toho vlahého zářijového večera v klidu dostali na stadion (samozřejmostí jsou bezpečnostní kontroly - jako na letišti), posadili jsme se na naše místa a v 19:00 to vypuklo. Shlédli jsme malé bezvýznamné slavnostní zahájení, ale abych to nezdržoval, přejděme už honem k tomu nejdůležitějšímu - rozmnožovacímu cyklu žížaly obecné. Žížaly jsou hermafrodité s přímým vývojem. Mají dva páry varlat umístěné v 10. a 11. tělním článku a jeden párový vaječník ve 13. článku, který ústí na povrch ve 14. článku. Páří se většinou za teplých letních nocí na zemském povrchu, ne ne ne ne ne! To jsem se spletl, omlouvám se, to je zase jiný článek! Přejděme tedy teď už ale opravdu k tomu nejdůležitějšímu - samotnému sportování.

Tááááááák veliký, že se mě sem ani celý nedá :)

Úvodní disciplínu jsem popsal našemu čtenáři Jaromírovi Š. asi takto:

Hned v první disciplíně, kterou jsme viděli - hod diskem - přehodil na první pokus náš borec František Serbus světový rekord výkonem 20,64m. Má skvělý házecí styl, nejdřív jsme mysleli, že tam někdo tancuje na vozíčku disco - a hle - on to reprezentant v hodu discem :D
Jaké však bylo naše zklamání, když Františka posléze čtyři jiní olympionici překonali (vítězný hod tuším přes 49 metrů). Protože měli nohy a vzali to s rozběhem!!! A to není fér - nějak se ta vzdálenost přepočítává na body, podle toho, co máš a co nemáš, no.... takže to dopadlo tak jak to dopadlo - František skončil celkově pátý.

Franta!

Hází ... !

Hodně se ten večer jezdilo na vozíčcích - ale ne obyčejných - spíš takový upravených s jedním kolem vepředu navíc, takže to celkově i s jezdcem vypadalo jako formule z nějakého sci-fi filmu. Závodníci na nich frčeli hodně rychle a taky přesně, každý se nepochopitelně držel ve své už tak úzké dráze. Na dvoukilometrové trase dokonce získal třetí místo mexický jednoruký jezdec.

Borci za mohutného potlesku objíždějí stadion

Cílová rovinka

Taky se dost běhalo, zajímavá byla disciplína v běhu na 5000m - běh pro nevidomé, kde se soutěžilo ve dvojicích - každý nevidomý běžec měl vedle sebe svého průvodce, který celou trasu běžel s ním. U některých dvojic bylo krásně vidět, jak jsou sehrané - od začátku až do konce závodu běželi jako jedno tělo, jedna duše - nohy i ruce jim kmitaly, dopadaly na zem a odrážely se ve stejném rytmu. Maličké faux-paus se stalo v cíli tohoto závodu, kdy se jeden z průvodců samou radostí, že doběhli pro bronz, oddělil za cílovoou čarou od svého závodníka, a ten, zmaten a dezorientován, narazil v plné rychlosti do odpočívajícího závodníka před sebou. Chudák, bylo nám ho líto, ale brzo se vzpamatoval a spolu s ostatními oslavoval svoje velké vítězství... :)

5km - nevidomí

Hojně se i předávaly medaile, přece jenom to byl předposlední večer před zakončením paralympiády, takže to finišovalo.
Zajímavý byl i běh žen na 100m, kterého se zúčastnila i 15ti letá běžkyně z pražského Jedličkova ústavu - Anna Luxová - která obsadila 6. místo. Ještě v jedné disciplíně jsme měli zástupce z České republiky - v hodu diskem pro méně pohybově postižené - Dušana Grézla, který se ovšem před svým výkonem jen představil do kamery, rozcvičil se a pak z nám neznámých důvodů vůbec nenastoupil :D Tak jsme čekali marně. Nevadí, ostatní disciplíny to zachránily a atmosféra na zcela zaplněném stadionu předčila ten večer naše očekávání. Zkrátka, vítězství lidské vůle nad tělem.

Oheň ještě hoří, chybí už jenom špekáčky

Dojatí soutěžící přebírali ten večer těžké medaile z drahých kovů a u každé hymny povstal celý stadion (80 000 diváků). A když zrovna vyhrál zlatou někdo z týmu GB, zněl stadionem z tisíců hrdel britský chorál:

"Bože, chraň naši milostivou královnu,

Ať žije naše vznešená královna,

Obdař ji vítězstvím,

Šťastným a slavným,

Dlouhým panováním nám;

Bože, chraň Královnu!"

A my sme si v duchu zpívali: "Kde domov můj?" :)