Kdo ještě neviděl Mariánčino krásné bodíčko s nápisem 100% Moravák, tak tady je
Ták su dlúhá
kuk
Taky jsme holčičce pořídili novou postýlku. Nutno dodat, že se jí v ní krásně spinká a že když se zamotá až po čelo do dečky a otočí se na levý boček, tak zaručeně usne :) je nám líto, že tuto scénu nemůžeme kvuli špatnému světlu zaznamenat, protože to opravdu stojí za to :)
Minulé pondělí jsme v knihovně poprvé potkaly maminku s holčičkou, která má naušničky, proto jsme na nic nečekaly a okamžitě jsme si vyptaly kontakt na osvědčené zlatnictví, kde by mohli Marince pichnout ouška. Naštěstí jde o jednu ze zdejších malých prodejen, tak jsme tam hned vyrazily a poptaly se. Bylo nám řečeno, že můžeme přijít kdykoliv, jen musíme předem zavolat.
Pamatuji si, že když si nechávala pichat naušničky Viktorka v Kyjově, tak byla na nějakém asi měsíc dlouhém pořadníku :) to v Anglii neplatí, tady maminky nechávají dcerám uši nepropíchnuté až do dospělosti, a potom se už rozhodují holky sami, jestli naušnice jo, nebo ne. Tento přístup sice má něco do sebe, ale já bych si v dospělosti už naušnice nedala, byla bych trochu líná a trochu srab, proto jsem ráda, že už je mám a rozhodla jsem se je dopřát i Mariance :)
Ve čtvrtek jsme ještě vyrazily s tetou Janou a Frankem Paulem do Trent parku, kde jsme shlédly slepice, kohúta, husy, kozy, ovce, no prostě farma menší jak v Mikulově se vstupným £3 :)
A v pátek 19.4.2013 už hurá do zlatnictví. Měla jsme trochu obavy, ale jak jsme tam přišly, holčička ožila, úsměv od ucha k uchu a kochala se šperkama. Ani nepostřehla, že s paní klenotnicí máme debatu o tom, kde je nejvhodnější místo na dírku v uchu a že jí vybíráme první naušničky :) Když přišlo na věc, všechno proběhlo ráz na ráz. Mary myslím víc vadilo, že jí držím hlavu, než samotné pichnutí. Plakala jen pár vteřin, pak se zadívala na nějaké zlato a bylo po všem :) Dala jsem ji do kočárku a do minuty spinkala. O víkendu jsme dírky omývali speciálním roztokem, ale asi to nebylo vůbec třeba, neměla to červené, ani neplakala, když jsme jí naušničky otáčeli (aby nezarostly) prostě pohoda, jako by se nic nestalo.
Druhý dubnový víkend (13.4.2013) na nás konečně po dlouhé zimě zasvítilo sluníčko, což nám zlepšilo náladu, a tak jsme měli chuť si zazpívat. Nejprve však bylo třeba seznámit se s hudebními nástroji, které schovává naše nová hudební skříňka, aby jsme se mohli k tomu zpěvu pěkně doprovodit :)
Potom nás napadlo, že už by Marinka mohla mít velký hlad, a tak jsme jí přichystali první mrkvičku.
Internet i zkušené krmičky nám tvrdili, že na poprvé dítě nesní víc než 3 lžičky... hahaha :)
To by bylo na jeden den až až aktivit, vycházku do parku a sběr květin jsme si proto nechali na neděli.
Zahradu jsme zkontrolovali v pondělí
A v úterý (16.4.2013) teta Emma snesla sporťák z půdy! Je úplně parádní a Mariánka si v něm krásně hoví. No posuďte sami:
Jak už bylo zmíněno, s Marinkou jsme v březnu cestovali domů sami. Strávily jsme v Ratíškovicích krásných 14 dní, které utekly jako voda, což bylo smutné. Přesto jsme byly i trochu rády, protože to znamenalo, že už jsme byli zase všichni pohromadě jako rodina. Jirka si pro nás přiletěl a jako princ si nás odvezl zpět do svého království :)
A tady jen pár zdokumentovaných okamžiků, kterými jsme denně tatínka z Čech zásobovaly.
Letěly jsme na lehko :)
Letiště je sranda
A pak jsme jen chodily po návštěvách
Výprava do Mikulova
Prochajda na "Amfík" v Mikulově
Vychajda
Čtvrthodinka
Kotásci
Tatínék!
To je pohybu
Ještě kontrola na letišti, jestli naše letadlo opravdu odletí
A ono ani nepřiletělo
Přijela záchrana :)
Něco jsme vyfotit bohužel nestihly :(
Nutno ještě podotknout, že 5.3.2013 se v Raťkách Marinka poprvé cíleně sama překulila a od té doby jí to jde jak nic, a také že 9.3.2013 tamtéž vykukl Marince druhý zub! (první se objevil 28.2.2013 těsně před odletem)
Brněnské letiště má zvláštní kouzlo, vždycky když na něm člověk vystupuje z letadla, překvapí ho počasí. Naposledy mě překvapil silný vítr a sibiřské teploty, to bylo 14. března večer. Půl roku nazpět, to bylo parno jak v sauně, vzduch se ani nehnul a teploty byly pro změnu africké. Zajímavé je, že personál se podle počasí nemění, pořád stejní bílí středoevropané. I přes tyto rozmary počasí máme ale brněnské letiště rádi, je malé, moderní, skromné a útulné. Člověk se tam neztratí, jsou tam jenom čtyři brány a ještě se nestalo, že by se používala v jeden okamžik víc než jedna, nemůže se tedy přihodit, že byste nastoupili do špatného letadla a odletěli jinam, než jste původně plánovali. Tolik letadel prostě z Brna denně nelétá :)
Letiště umí překvapit i při odletu. Toto jaro se nám to stalo poprvé. V pondělí 18. března večer nás strýc Ivan dopravil na letiště a už když jsme se blížili k Tuřanům, museli jsme objíždět sněhem zapadané a ztroskotané kamiony. Polední let z letiště Stansted přistál místo v Brně v Bratislavě a let z Eindhovenu byl zrušen. No, a náš večerní let přistál zase kvůli hustému sněžení v Praze, takže v tu chvíli nebylo k dispozici žádné letadlo pro náš návrat do Londýna :) Naštěstí nás ve Spojeném království nečekal žádný urgentní byznys, obvolali jsme taxislužbu, zaměstnavatele a paní domácí se zprávou, že se neplánovaně zdržíme a vydali se zpátky na cestu domů - do Ratíškovic. Nejbližší volný let z Brna je k dispozici až v pátek 22. března, tak co se dá dělat. Že by nám ta prodloužená dovolená nějak extra vadila, to nemůžeme říct :D
Nikam neletíme
A co jsme vlastně za tu dobu doma zažili? Holky toho stihly doma mnohem víc, neb přiletěly na Moravu už 4. března. Ani nevím jestli to má cenu vyjmenovávat, protože je to skoro vždy to stejné - návštěvy rodin, kamarádů a známých. Hlavním důvodem naší cesty ale byly oslavy 50tin tety Jany Lovečkové, které se odehrály na Orlovně a byly zpestřeny přítomností cimbálové muziky a kompletního učitelského sbrou ZŠ, jenž bryskně obsadil zbývající volná místa v sále a vytvořil tak příjemnou atmosféru blížících se maturitních zkoušek. Poté, co jsme si nasadili přezůvky a pozdravili pana ředitele, začal jsem se zničehonic instinktivně hlásit a Lenka si nervózně opakovala nepravidelná anglická slovesa. Pobíhající děti byly pod pohrůžkou poznámky usazeny na místa vedle svých rodičů. Po zápisu do třídní knihy pronesl Petr Loveček ml. humorný uvítací proslov a oslavy mohly naplno propuknout. Všichni, včetně doposud zdrženlivého školníka, se rázem vrhli na prostřený švédský stůl. Nutno podotknout, že občerstvení bylo prvotřídní, jídelna ZŠ Ratíškovice se opět blýskla. Poté, co podruhé zazvonilo na velkou přestávku, spustila cimbálka píseň "Dítě školou povinné" a všichni jsme se dali do tance. Oslavenkyně byla slavnostně vytancována a vyzdvižena na židli až do výše prezidentského portrétu. Připili jsme na zdraví a málo odsuplovaných hodin a tančili vesele dál.
O přestávce jsme si vystáli frontu na WC, stihli jsme to taktak než zazvonilo, byla jen pětiminutová. Co se však nestalo: Další hodina byla matematika a já jsem za nic na světě nemohl nikde v brašně najít pečlivě napsaný domácí úkol! Lenka ho měla, ale nechtěla mi ho dát opsat (!!!), tak jsem se musel před všemi přítomnými potupně omluvit a za trest jsem po zbytek hodiny stál v koutě a závistivě se díval, jak ostatní počítají vypité skleničky vína a zkonzumované řízky. Zachránila mě dcera Mariana, která usnula v půli oslavy, čehož jsme využili jako výmluvy pro infekci pravými neštovicemi a byl nám umožněn předčasný odchod do karantény. Suma sumárum hodnotíme oslavu jako velmi poučnou a výchovnou. Zkrátka super :)
Návrat do UK už probíhal standardně, v Brně vše OK, přistání v Lutonu větrné a dešťovo-sněživé. Vypadá to, že jsme si přivezli sibiřské počasí s sebou. V době kdy píši tyto řádky (7. dubna 2013) už se objevují první teplé paprsky slunce, ale ještě před týdnem, na velikonoční pondělí, padal sníh.
Je 4. března 2013 15:51, sedím v práci a místo toho abych přetvářel čaj a sušenky ve zdrojový kód, tak píšu tento příspěvek. Protože holky právě sedí v letadle na letišti Luton a čekají na to, až se jejich letadlo do Brna vznese, zhruba v 16:00. A už teď mi moc chybí :( Ale já to 10 dní vydržím a pak si pro ně přiletím a zase budeme spolu :) Lenka mi před chvilkou psala, že Mariance už se asi klube druhý zub, tak je trošku ufňukaná. Ten první našla v pátek, v sobotu už byl venku a kousal nás, hračky, taléřek a jabko :) Tak šťastnou cestu, holky, v pátek 15. března si pro vás přiletím :)
Přidáno v 20:10 - tak holky šťastně doletěly a už jsou doma u babičky Aničky, papají a jdou spinkat :)
S Mariankou si krátíme dlouho chvíli návštěvováním různých aktivit pro děti. V pondělí a v pátek máme od 10:30-11:00 story rhyme time v Palmers Green Library.
Byly jsme tedy i dnes 4.2.2013. Nejprve jsme si půlhodinku kolektivně zpívali, potom si Mariánka trošku pohrála, napapala se a tradá přes Broomfield park rovnou domů (někdy se po cestě stavíme na nákup do Morrisons - naša Jednota).
Malý nedokonalý záznam z dneška:
Všechny ty židle kolem jsou na zpívání obsazené a dokonce některé maminky i stojí. Potom se všichni zase rychle vytratí, naštěstí, protože ta podložka na hraní teda není moc veliká a zbyde tudíž víc místa pro nás :)
Takto je ráda, že jsme dneska šly:
V kočárku hned usnula
V úterý 5.2.2013 jsme byly v Monkey music. Marianka už je ostřílená opička. Už se nebojí a na všechny se směje. Hodinu plnou zvuků a různých jiných vjemů si užívá. Bohužel kvůli zachování know how se zde nesmí pořizovat žádné záznamy, tak máme jen 2 fotečky s opičkou.
Ve středu 6.2.2013 jsme navštívily místní playgroup. Pořádá jí katolická škola a školka v rámci jejich charitatvní činnosti. Je to fajn, maminky se sejdou, popovídají si a děti se pohrají. Marianka je tam nejmladší, ale vůbec jí to nevadí, naopak! Pozorování starších dětí, jak se kulí, lozí a běhají ji móc baví! Bohužel opět mi bylo zakázáno dělat jakýkoliv záznam (v rámci ochrany ostatních dětí), takže jsem pořídila jen krátké videiko, na kterém je pouze Marinka na ukořistěné playmat pro miminka :)
Jednou za měsíc máme povinnost jít Marianku zvážit. Váží se každý čtvrtek od 9:30 - 11:30 v nedalekém dětském zdravotním středisku. Abych na tuto naši povinnost nezapomněla stanovila jsem ji na první čtvrtek v měsíci a jelikož je mi jasné, že tohle bude asi oblíbený den, tak si vždy raději přivstaneme a vyrazíme brzy, abychom nemusely čekat. Tentokrát se nám to bohužel nepodařilo, však uvidíte na videu. Ve veřejné vážírně se točit nesmí, ale bylo tam tolik lidí, že nějakého mobilu si nikdo ani nevšimnul. Nutno dodat, že po vážení se zdravotní sestra vždy zeptá, jestli je s miminkem všechno v pořádku a jestli dnes chceme mluvit s doktorem. Pokud ano, zařadí naši složku na nevelkou hromádku čekatelů na rozmluvu s paní doktorkou :) My jsme ve čtvrtek 7.2.2013 doktorku vidět nepotřebovaly.
Jsme na řadě
Na přání tatínka jedna s rukou sousedního mimnka :) (BTW: Byl to moc krásný 8 mi měsíční chlapeček)
Ták su těžká! Celých 6,52 kg
V pátek jsme byly opět v knihovně a seznámily jsme se tam s Olinkou. Olince se Mariánka móc líbila. Asi trošku záviděla vlásky :)
