Bláznivá rodinná kronika: Prodloužená sibiřská dovolená

Brněnské letiště má zvláštní kouzlo, vždycky když na něm člověk vystupuje z letadla, překvapí ho počasí. Naposledy mě překvapil silný vítr a sibiřské teploty, to bylo 14. března večer. Půl roku nazpět, to bylo parno jak v sauně, vzduch se ani nehnul a teploty byly pro změnu africké. Zajímavé je, že personál se podle počasí nemění, pořád stejní bílí středoevropané. I přes tyto rozmary počasí máme ale brněnské letiště rádi, je malé, moderní, skromné a útulné. Člověk se tam neztratí, jsou tam jenom čtyři brány a ještě se nestalo, že by se používala v jeden okamžik víc než jedna, nemůže se tedy přihodit, že byste nastoupili do špatného letadla a odletěli jinam, než jste původně plánovali. Tolik letadel prostě z Brna denně nelétá :)

Letiště umí překvapit i při odletu. Toto jaro se nám to stalo poprvé. V pondělí 18. března večer nás strýc Ivan dopravil na letiště a už když jsme se blížili k Tuřanům, museli jsme objíždět sněhem zapadané a ztroskotané kamiony. Polední let z letiště Stansted přistál místo v Brně v Bratislavě a let z Eindhovenu byl zrušen. No, a náš večerní let přistál zase kvůli hustému sněžení v Praze, takže v tu chvíli nebylo k dispozici žádné letadlo pro náš návrat do Londýna :) Naštěstí nás ve Spojeném království nečekal žádný urgentní byznys, obvolali jsme taxislužbu, zaměstnavatele a paní domácí se zprávou, že se neplánovaně zdržíme a vydali se zpátky na cestu domů - do Ratíškovic. Nejbližší volný let z Brna je k dispozici až v pátek 22. března, tak co se dá dělat. Že by nám ta prodloužená dovolená nějak extra vadila, to nemůžeme říct :D

Nikam neletíme

A co jsme vlastně za tu dobu doma zažili? Holky toho stihly doma mnohem víc, neb přiletěly na Moravu už 4. března. Ani nevím jestli to má cenu vyjmenovávat, protože je to skoro vždy to stejné - návštěvy rodin, kamarádů a známých. Hlavním důvodem naší cesty ale byly oslavy 50tin tety Jany Lovečkové, které se odehrály na Orlovně a byly zpestřeny přítomností cimbálové muziky a kompletního učitelského sbrou ZŠ, jenž bryskně obsadil zbývající volná místa v sále a vytvořil tak příjemnou atmosféru blížících se maturitních zkoušek. Poté, co jsme si nasadili přezůvky a pozdravili pana ředitele, začal jsem se zničehonic instinktivně hlásit a Lenka si nervózně opakovala nepravidelná anglická slovesa. Pobíhající děti byly pod pohrůžkou poznámky usazeny na místa vedle svých rodičů. Po zápisu do třídní knihy pronesl Petr Loveček ml. humorný uvítací proslov a oslavy mohly naplno propuknout. Všichni, včetně doposud zdrženlivého školníka, se rázem vrhli na prostřený švédský stůl. Nutno podotknout, že občerstvení bylo prvotřídní, jídelna ZŠ Ratíškovice se opět blýskla. Poté, co podruhé zazvonilo na velkou přestávku, spustila cimbálka píseň "Dítě školou povinné" a všichni jsme se dali do tance. Oslavenkyně byla slavnostně vytancována a vyzdvižena na židli až do výše prezidentského portrétu. Připili jsme na zdraví a málo odsuplovaných hodin a tančili vesele dál.

O přestávce jsme si vystáli frontu na WC, stihli jsme to taktak než zazvonilo, byla jen pětiminutová. Co se však nestalo: Další hodina byla matematika a já jsem za nic na světě nemohl nikde v brašně najít pečlivě napsaný domácí úkol! Lenka ho měla, ale nechtěla mi ho dát opsat (!!!), tak jsem se musel před všemi přítomnými potupně omluvit a za trest jsem po zbytek hodiny stál v koutě a závistivě se díval, jak ostatní počítají vypité skleničky vína a zkonzumované řízky. Zachránila mě dcera Mariana, která usnula v půli oslavy, čehož jsme využili jako výmluvy pro infekci pravými neštovicemi a byl nám umožněn předčasný odchod do karantény. Suma sumárum hodnotíme oslavu jako velmi poučnou a výchovnou. Zkrátka super :)

Návrat do UK už probíhal standardně, v Brně vše OK, přistání v Lutonu větrné a dešťovo-sněživé. Vypadá to, že jsme si přivezli sibiřské počasí s sebou. V době kdy píši tyto řádky (7. dubna 2013) už se objevují první teplé paprsky slunce, ale ještě před týdnem, na velikonoční pondělí, padal sníh.

A teď, obrazová a zvuková příloha: